Stěhování

     Tak je to tady. 31. srpen. Stěhujeme se na venkov. Naše dcera nastupuje zítra do první třídy.

    Většinu lidí napadne: Není na stěhování trochu pozdě?!!! Není. Asi jeden z nejcharakterističtějších rysů naší rodiny je: všude pozdě, později, nejpozději ze všech. Takže to, že se ráno v neděli stěhujeme, mi nepřipadá nijak zvláštní. Ale jak se krátí den, začínám trošku „nervóznit“. Manžel pořád něco přehrabuje ve skladu a na dvoře se vrší hromada krámů.

     „Proč teď potřebuje uklízet sklad?“ říkám si, protože mi pořád nedochází, že ten kotlík na guláš, rakety na tenis, spousta kabelů a další věci jsou to, co nutně potřebujeme v neděli v 17 hodin přestěhovat...

     Abyste rozuměli. Věděli jsme, že se budeme stěhovat s dostatečným předstihem, ale otázka bydlení zůstávala pořád otevřená. Dům, ve kterém plánujeme bydlet a který přestavujeme, je ve fázi hrubé stavby. Rodiče a všechny z našeho okolí tato skutečnost činí trošku neklidnými. Včetně mě. Ovšem nikoliv mého muže, který je naprosto v klidu a pohodě. Jistý, že do 14 dnů, maximálně do měsíce bydlíme... hurá...! Vesnička na Vysočině, kam se stěhujeme, je maličká. Je to vlastně osada. Pár stálých obyvatel a pár neobyvatelných objektů.

     Jedním z nich je také malá chatka pod železničním mostem, sousedící s naším budoucím domem.

    „Být tebou už si zajedu na tu chajdu uklidit,“ prohodí jen tak nenápadně moje drahá maminka. Dělám, že neslyším ten osten. „Stejně tam nakonec skončíte!!!“

     „No tak to ani náhodou, to se stihne!!!!“, říkám sebevědomě. Pro jistotu se tam ale přece jen zajedu s dětmi podívat.

     „No tak sem mě nikdo nedostane“, mumlám si, když drhnu záchod, který byl možná někdy bílý, ale už je to asi hodně dlouho. A manžel mi přísahal!!!

     A pak že mužům věří jenom naivní dvacítky. Moje maminka měla jako vždycky pravdu. Takže se za pár hodin „provizorně“ stěhujeme do šílené chaty pod mostem, později označené jako Dům hrůzy, ve které nakonec strávíme dlouhých 6 měsíců.

     No nic. V 19 hodin tedy vyrážíme. Dvěma auty, v každém po jednom dítěti, vstříc novému životu. Kotlík na guláš, který bude v přírodě vařit dětem můj muž, který v životě nic neuvařil, kromě ohřívaných párků a také rakety na tenis, které jsme dodnes nepotřebovali, protože běžte si jako přistěhovalí měšťáci zahrát na náves tenis a další milion nutně potřebných věcí jedou s námi. Do chaty, kde zatím ještě netušíme, co nás čeká...

     Cesta trvá něco krátce přes hodinu. V průběhu cesty se spouští déšt, který bude trvat následujících 5 dní a 5 nocí. Asi jako předzvěst mojí budoucí nálady...