Začátek

   Právě čtete první článek na mém blogu, který sice není ještě úplně dokonalý, ale je známkou toho, že to se mnou ještě možná není tak úplně špatné a že věci jdou tím správným směrem, kterým mají jít. Takže vás tu vítám, přeji pěknou zábavu při čtení a doufám, že se sem ke mně budete často a rádi vracet.

     Tento článek je o tom, jak jsem se dostala k nápadu založit si blog.  A příště už o naší cestě z města :)

     Jednou jedinkrát ve svém životě jsem byla u kartářky. Kromě toho, že mě rozhodila na několik měsíců, jsem se dozvěděla i několik velmi zajímavých a řekla bych i pravdivých věcí o sobě a svých blízkých..

     „Váš manžel je workoholik,“ vypálí na mě.

     Jak to sakra ví??

     „Workoholik a magor,“ dodává a zapaluje si cigaretu.

     Byla jsem upozorněna, že u výkladu kouří... patří to jaksi k věci.

     „No tak je toho na něj moc,“ objasňuji situaci.

     Kartářka pokračuje: „vidím tady jedno dítě.“

    Srdce se mi rázem zastaví: „Jak jedno dítě, já mám dvě děti!!“ v mozku se mi rozbíhají scénáře násilné smrti jednoho z mých dětí a myslím, že ztrácím barvu...

     „Ne ne, nebojte,“ chlácholí mě paní a následně vysvětluje, „vidím u Vás jedno dítě, protože vy jste nastavená na jedno dítě a pak se věnovat kariéře.“

     No málem padám ze židle, já a věnovat se kariéře!! Jsem ten nejméně ctižádostivý člověk co znám! Prý mám velký potenciál udělat slibnou kariéru. Chacha.

     „Tím, že máte děti dvě, je toho na Vás moc, a proto máte pocit, že nejste dobrá matka, že to nezvládáte. Ale vy za to nemůžete, měla jste mít pouze jedno.“

     Aha, tak to se mi začíná líbit. Naprosto přesně vystihla, že mám pocit, že jako matka selhávám a naplňují mě výčitky, že se nevěnuji dětem tak, jak bych měla. No tak teď je to jasné, není to moje vina! Mám jich jen holt miláčků moc :)

     A tímto se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu a to jsem já.

     Paní kouří už čtvrtou cigaretu a začíná se mračit: „No , vidím tady, že nic moc neděláte! Ale protože máte úplně špatnou profesi. Proto nemáte do práce chuť. Chce to změnu. Vy tady máte totiž nastaveno, že budete velmi úspěšná v tom, co budete dělat, ale nebude to hned. Vaše práce pro Vás bude zábava. Lehkost. Budete mít peníze a nebudete muset ani vynakládat přílišné úsilí. Ale začnete postupně. Krůček po krůčku, jen malé věci nejprve.“

     To tedy zní sakra dobře, říkám si, začíná mě naplňovat nadšení a chuť do práce. Ovšem dle karet je moje vysněná profese krása, zdraví, kosmetika. No tak to pozor! Mé nadšení opadá, tady něco nehraje. Dotýkat se cizích lidí není nic pro mě, zdravá výživa mi taky nic neříká a kosmetického poradce dělám už 8 let. Ovšem bez valných výsledků.

     Kartářka se mračí čím dál víc: „Vidím tady ale, že vy stejně ještě dva roky nic dělat nebudete,“ definitivně nade mnou láme hůl, už je ze mě vyčerpaná.

     Vrchol pracovní kariéry mě čeká ve 42 letech, tak mám ještě přece jen nějaký čas. Jsem teda na tom trošku líp než moje kamarádka, která byla následně po mně. Ta jestli ze sebou něco po pracovní stránce hned neudělá, tak má další šanci za 10 let.

     Daly jsme jí obě dost zabrat, padla na to celá krabička cigaret. Otázkou zůstává co dělat? Co dělat??? Na vsi, kde lišky dávají dobrou noc. S manželem workoholikem a dvěma malými, školou povinnými dětmi.

     Tak nad tím pořád přemýšlím. Vzhledem k tomu, že úplně všechny předpovědi paní kartářky se nevyplnily. Manžel se po dvou měsících nezhroutil. Funguje dál. Tak myslím, že se té krásy a kosmetiky tak úplně držet nemusím. Dostávám se ke knižním blogerům a říkám si: To by mě bavilo, číst knížky a psát recenze. Vést blog. Občas něco napsat o naší tak trochu nenormální rodince. Začíná to dávat smysl. Jen teda nevidím ty peníze. No ale jak to říkala ta moudrá žena. Musím začít postupně a pomale :)

P.S. Taky by mě bavilo dělat překladatelku, ale bohužel neumím pořádně žádný cizí jazyk :)