Pozóóór myš!

     Je podzim. A venku plno hlodavců. Zatímco já naším Domem hrůzy výsostně pohrdám, myším se nezdá tak špatný. Tak proč by se k nám nenastěhovaly.

     Sedíme v chajdě, vládne tu výjimečně pohoda. Nikdo se nehádá, nepere, nebrečí. Manžel píše maily, já čtu a děťátka si kreslí. Mají k tomu vyřazenou školní lavici, takovou tu klasickou, jak je pod ní prostor na knížky. Pěkně zapadla do interiéru, je zelená a stará. A pod lavicí má dcerka košíček na pastelky. A teď to přijde! Řetězová reakce!

      Dcera vytáhne košík, že si z něj vezme pastelku. Probudí myš, která si v něm pěkně chrupkala. Myš se lekne a vylítne. Dcera se lekne a s jekotem vylítne! Já se leknu a s ještě větším jekotem vylítnu! Manžel se lekne a s hurónským řevem: „Co se děje! Co blbnete!“ taky vylítne. Všichni máme málem infarkt. My ženy a děti ječíme: „Myš, myš, taky je myš!! Dělej musíš ji chytit!“

     Děti chytnou amok a začnou ječet jak šílení. Já chytnu amok a okamžitě hledám tašku, protože: „Tady nebudu už ani minutu! Děti odjíždíme!“ Manžel se snaží zjednat pořáde k a uklidnit situaci: „Tak pěkně popořádku. Nikdo nikam nepojede a všichni přestanou ječet!“

    „Ale musíš hned chytit tu myš!“

    „Jo, ale napřed musím dopsat ten mail.“

    „No to si děláš srandu, je tu myš a ty budeš psát mail?“

     Po dvaceti minutách, kdy já stojím ztuhlá na místě a bojím se pohnout a děti vykřikují jak smyslů zbavené: „Myš, myš!“, čímž já sebou vždycky trhnu a tlak mi vylítne do nebeských výšin se manžel uvolí, že teda půjde chytit tu myš.

     Nejdřív si musí obstarat zbraň. Zde musím podotknout, že zatímco já jsem alespoň prázdniny trávívala u babičky na vesnici, můj manžel je typické městské dítě. Tudíž mi hned je jasné, že násadou od smetáku tu myš nezabije.

     Druhá věc, lokalizovat nepřítele. Šlo to dost těžko, protože když kdokoliv z nás udělal pohyb, děti pořád vykřikovaly: „Myš, pozor myš!“ Nakonec se zjistilo, že myš je v ložnici, kde spí děti a já. Všichni lovci se tedy přesunuli do pidi ložnice, kde je manželská postel a skříň. 

     Manžel poslechem zjistil, že myš je za skříní. Já pořád ještě nechápu, jak chce tu myš zabít násadou od smetáku. A jelikož jako hloupá žena mám potřebu neustále to hlasitě komentovat a děti pořád vykřikují, manžel začíná být maličko ve stresu. Taky potřebuje psát ty maily a na myš nemá čas. A ta potvora je pořád za skříní. Nakonec jsme vykázáni ven, že si s ní poradí sám. Tak třičtvrtě hodiny bloumáme po vsi a já vymýšlím omluvenku do školy pro dceru, protože nevím, jestli myš je dostatečný důvod nepřítomnosti.

     Po návratu se nestačíme divit. Myš stále žije. Místnost vypadá, jak kdyby v ní vybuchla bomba. Skříň odtažená ode zdi. Postele taktéž. Matrace a peřiny vyházené a mezitím manžel na pokraji nervového zhroucení. Takže začneme znovu. Děti se uklidní a přestanou křičet. Já půjdu držet skříň, protože ta myš je pod ní. Manžel ji nadzvedne, a jak myš vyběhne, násadou od smetáku, rozuměj jako kopím, ji zabije.

     Tak jo, jdeme na to. Vše jde podle plánu, akorát, že jak myš vyběhne, manžel se lekne, jak je rychlá a než se vzpamatuje s kopím, myš je pryč. Naštěstí v kuchyni.

     Pro dnešek to vzdáváme. Ložnice se zavře a nikdo nesmí jen tak pro nic za nic courat sem a tam, což je dost těžké, protože je to průchozí pokoj do koupelny s toaletou. Děti mají dobrodružství, protože se musí připravit, pozor, rychle otevřít dveře a běžet, zpět to samé.

     Ráno, po probdělé noci, kdy celou noc hlídám, aby se ta nezvaná návštěvnice neprokousala do ložnice, musím nejdřív zlikvidovat myší bobky z kuchyňské linky a vydezinfikovat ji Savem, abych mohla udělat dětem svačiny. Samozřejmě s patřičným komentářem.

     Jelikož má manžel schůzky ve městě, jedu s ním, protože s myší tam sama nebudu ani zanic. Ve městě nakoupím asi dvacet pastí. Dle doporučení jedné maminky ze školy do nich nainstaluji arašídové křupky. Ty prý mají myši na Vysočině nejraději a čekáme. 

     Druhý den večer se najednou ozve rána a chudinka to má za sebou. Ještě chvíli mlátí ocasem. Manžel duchapřítomně vyskočí a ještě pořídí pár fotografií. Alespoň nějaké zadostiučinění, když kopí nevyšlo.