Matčino školní odpoledne

     Psaní domácích úkolů s dětmi se pro mě pomale, ale jistě stává noční můrou. Taková odpolední mučírna. Navíc když máte prvňáka a druhačku. To je varování pro všechny, kteří si myslí, že pořídit si děti rychle po sobě je nějaká výhra. Když byli malí, pořád jsem slýchala: „To nic, teď to musíš vydržet, ale pak už to bude dobrý.“ Tak pořád čekám, kdy už to bude konečně dobrý, ale začínám tušit, že to byla jen slova útěchy a dobrý to asi nebude nikdy. Snad až půjdou na vysokou, každý do jiného města nebo státu. Nebo až skončím u Chocholouška a bude mi už všechno jedno. Neustálá žárlivost jeden na druhého a pátrání po tom: „koho máš víc ráda,“ mě neskutečně „vyšťavuje“ už samo o sobě. A teď k tomu ještě to učení.

 

     Pro začátek jedna příjemná věc, dojíst po dětech svačiny. To abych se na to trošku posilnila. A tím výčet příjemných věcí končí. Když jsem takzvaně „v redukci“ , což jsem teď skoro neustále, tento bod odpadá.

     První těžký úkol, donutit osmiletou prepuberťačku, sednout si ke stolu a vypnout tablet, kde nás mňoukavým hlasem sedmnáctiletí jihoameričtí puberťáci přesvědčují o své nehynoucí lásce. Mám ráda španělskou hudbu, ale co je moc, to je moc. Madam samozřejmě neposlechne. Nevypne, jen zeslabí, asi si myslí, že už jsem tak stará a nedoslýchavá, že to nepoznám.

     „Řekla jsem vypnout,“ zeslabíme.

     „Řekla jsem vypnout!“, ještě o trochu víc zeslabíme. Když už řvu potřetí: „řekla jsem vypnout!!!!“ s protočením očí se tablet vypne a madam zjistí, že má žízeň a musí na záchod, takže jsme v podstatě zase na začátku.

     No nic, tak začneme se synem. Jakožto prvňáček, by si zasloužil klidnou péči. Stojím tedy nad ním a klidným hlasem mu říkám, co má dělat. Po chvíli mi říká, že by si to radši psal sám. Hledám tedy dceru. Přinutím ji znovu si sednout ke stolu, vypnout znovu všechna média a alespoň jednu ruku, kterou by mohla psát, vytáhnout ze sáčku chipsů, které si mezitím donesla i přes můj výslovný zákaz jídla v pokoji.

     „Myslíš, že už bychom mohly začít psát?“, ptám se sladce, ale už mi pomaličku začíná cukat oko. A to jsme ještě pořádně nezačaly. Hurá, dcera má napsané první slovo, ale už je tu problém. Nepíše pero nebo nerozumí zadání – něco se vždycky najde. Jen pro upřesnění, dcera nechodí do zvláštní školy nebo tak, školu zvládá naprosto bez problémů. Jen ještě nepochopila, že se ty úkoly udělat musí děj se co děj a pořád to zkouší. Takže konečně začneme, a už volá syn, že už to má. Koukám na to dílo a říkám si, že to asi nebyl nejlepší nápad nechat ho to dělat samotného. Takže gumujeme, případně zmizíkujeme s mým patřičným komentářem. Syn začíná plakat, protože se mi to nelíbí a protože to musí dělat znovu.

     Do toho začne vřeštět Violetta se svým trápením. Skokem vypínám ten zatracenej tablet a vřeštím já, jestli už má alespoň jeden řádek. Ale nemá, protože ona bude psát jedině se mnou. Tudíž přebíhám od jednoho k druhému, do toho kontroluji sešity, ořezávám tužky a diktuju diktát. Např. včerejší text: Na střeše sedí holub. Jakub mu nese zrní. Holub nechce. Holub má Jakuba rád. Tak ten mi přijde absolutně ujetej. Představuji si ty moje úhlavní nepřátele holuby, kteří nám neustále káleli na terasu a jak jsem kvůli nim volala deratizéry, aby mi řekli, že se s nimi nedá nic dělat a vida, možná mě dokonce měli chudáci rádi a já takhle na ně. Nojo, ale jak se to pozná, že vás má holub rád.

     Následuje písanka. Dítě má v hlavě jen Violettu, takže v klidu napíše, že ptákům se přední končetiny změnily v ruce a ani se jí to nezdá divné. Znovu zmizíkujeme. Já jdu zkontrolovat oheň, který je jako vždy vyhaslý a cestou kolem lednice přemáhám nutkání nalít si něco ostřejšího na nervy.

     Syn musí ještě dělat matiku a číst ze Slabikáře. Dcera má taky čtení, ale oba chtějí číst naráz. Není v mých silách se rozdvojit a tudíž propuká hádka, kdo bude první číst, jejíž výsledkem je, že nečte nikdo, a syn mě obviní, že mu nic nedovolím. Tím je myšleno to čtení a taky že chci, aby dostal pětku, protože se musí do zítřka naučit básničku. Tímto se nám výrazně mění priority. Jdeme na tu básničku a dcera se urazí a jde si natruc pustit Violettu, takže se musíme zavřít do ložnice.

     Za chvíli mají oba hlad, a diví se, jakto, že bude jen rohlík. Zkrátka takové jedno běžné odpoledne. Už se těším na zítra a doufám, že nedostanu večer výhružný mail od paní učitelky, jakto, že nesbíráme pomerančovou kůru – protože nám zplesnivěla na okně :)