První fotbalový turnaj

     Děti čekal první fotbalový turnaj. V sobotu. Odjezd ve čtvrt na sedm. Manžel brblá, že se nevyspí ani o víkendu a co to je za nápady, takhle brzy ráno.

„Pro děti se musíš obětovat,“ říkám mu. Sama se chystám odjet na dámskou jízdu, ale já se přece pro rodinu obětuji neustále.

     A tak vstáváme ve třičtvrti na šest. Děti si už dopředu nachystaly batůžky, takže doufám, že odjezd od školy ve čtvrt na sedm stihnou. Když ve čtvrt na sedm a dvě minuty odjíždí z domu, už je mi jasné, že nestihnou. V sedm hodin se jdu kouknout na mobil a hle... tři smsky od kamarádky: Jani, za dvě minuty se odjíždí!!! Přijedete??? Trenéři to potřebují vědět!!! Ozvi se! a jéje... asi deset zmeškaných hovorů od manžela... a sakra! Vypnutý zvuk! No to mě potěš!

     Rychle vytáčím číslo, abych zjistila, co se děje. Manžel je s dětmi v úplně jiné vesnici, protože se trenérka upsala a název obce napsala špatně - Borová nebo Bobrová - oboje je na B! U školy ve čtvrt na sedm, tedy po čtvrt na sedm, samozřejmě nikdo nebyl. Tak jeli do Bobrové. Tam našli jen spící vesnici, po turnaji ani vidu ani slechu. Když konečně odchytli nějaké ranní ptáče, zjistili, že musí do Borové, která naštěstí nebyla na druhé straně okresu. A tak tu už 20 minut jezdí a hledají halu. Takže naše pověst věčných opozdilců se nyní rozšiřuje už i na místní fotbalový klub. Paráda. Naštěstí si trenéři, asi pro takovéhle případy, nechali větší časovou rezervu a tudíž děti začátek stihly.

     Hráči z našeho klubu byli rozděleni do dvou týmů, přičemž oba naši drahoušci byli zařazeni do týmu B. Dcera je docela sportovně nadaná, a proto se jí to trošku dotklo no a syn je malý intelektuál. Jeho heslem je hlavně opatrně, bohužel i ve sportu, takže u něj bylo rozhodnutí trenérů asi na místě. Když jednou dcera dostala na tréninku míčem do obličeje, vysvětlil jí, že jí to patří, protože se nemá tak honit za míčem a být radši pěkně v klidu, spíš trošku dál od centra dění.

     Hra může začít a taky to jede. Náš B-tým inkasuje jeden gól za druhým a to trošku mírní nadšení dětí. Skóre 16:0 už je na trenéry silná káva a tak se rozhodnou tým vyhecovat a motivovat, ale po vznesení synovy reklamace, že dres nemá kapsy, to definitivně vzdávají. Tým B se umístil na krásném šestém místě ze šesti, ale protože medaile prozíraví pořadatelé mají pro všechny, zúčastněné děti jsou v pohodě.

     Doma ale synovi vrtá hlavou ten zlatý pohár. Strašně se mu líbil a moc by jej chtěl mít. Přichází proto za manželem s návrhem, zda by si jej mohl koupit. Manžel se mu snaží vysvětlit, že pohár je cenou za vítězství, a tudíž, že je lepší jej vyhrát než koupit. Sází na synovu šetrnost.

„No, a taky to máš pak zadarmo.“ Ale syn se na něj káravě podívá a vysvětlí mu, že to úsilí při zápase, tréninky a všechno přece také není zadarmo.

     Tak manžel musí na e-shopu vyhledat, kolik stojí pohár pro vítěze. Když se zjistí, že zlatý pohár stojí asi 150 korun, syn září štěstím: „No vidíš, já jsem myslel, že stojí tak milion!!!“

     Když se mírně unavená vracím z dámské jízdy, syn už má ceny v e-shopu nastudované. Nadšeně mi hlásí, co si koupí, a že pohár stojí tolik a medaile třináct korun. Krotím jeho nadšení prohlášením, že pohár se nedá jen tak koupit. Chvíli tak vyvolám v manželovi dojem, že mi asi přes víkend rapidně klesla inteligence a přesvědčuje mě o opaku, než konečně pochopí, kam tím mířím. Potom zbytek víkendu dětem vysvětlujeme, proč je lepší pohár vyhrát než koupit. Zatím se držíme a e-shop má pro jistotu z technických důvodů zavřeno.