Naše vodní hospodářství

     Máme tu zase léto, naše druhé na venkově a stejně jako vloni, letos možná ještě palčivěji, nás postihuje problém s vodou – je jí málo.

     Když jste ve městě, vodu neřešíte, prostě teče, sprchujete se kdy chcete. Ráno, večer, po cvičení, teplá je samozřejmost. Ovšem tohle končí s příchodem na venkov, potažmo do chajdy, která byla využívána pár měsíců v roce a samozřejmě jen v létě.

     Takže první zkouška po našem příchodu do domu hrůzy. V kuchyni teče pouze studená – rozuměj ledová ze studny. V koupelně v umývadle to stejné. Ve vaně luxus, teče i teplá. Ale pokud vůbec teče. A pokud budete mít dost odvahy do té vany vůbec vlézt. Přiznám se, že ze začátku jsem měla trošku zábrany. Můžete drhnout jak chcete, ale zažranou špínu prostě nevydrhnete. A taky je to, jako byste vlezli do lednice, protože jestli jsem to ještě nezmínila, koupelna je v přístavku, takže v zimě je tam zima skoro jako venku. Když přijdete z koupelny do pokoje, zamlží se vám brýle.

     V podstatě nejdůležitější věcí v naší koupelně bylo čerpadlo. Pokud jste někdo jako já, venkovským životem do té doby téměř nepolíben, je pro vás velkou záhadou. Zpočátku jsem vůbec nevěděla na co to je. Velká modrá kovová potvora a na ní trůní hnědý květináč. Čerpadlo si žilo svým životem, jednou šlo, jednou nešlo. Také záleží jaký je tlak vody. Takže voda někdy tekla a někdy ne. 

     Nejlepší je, když už se odhodláte v deseti stupních se vysvléct do naha a skočit do ledové vany, abyste vzápětí zjistili, že neteče voda. Pro zvýšení tlaku, neumím to dost dobře vysvětlit, mi můj tatínek kutil, připojil k čerpadlu pumpičku na kolo a když to nešlo, tak se pumpovalo. Takže chcete umývat nádobí, pumpujete, dítě si chce umýt ruce – pumpujete, dítě se sprchuje a vy pumpujete jako blbec. Také do květináče musíte dolévat vodu, aby se vám vzápětí rozstříkla jako vodotrysk do obličeje.

     První týden po našem nastěhování sice voda jakž takž tekla, ale byla podezřele hnědá a tak trošku zapáchala. Rozhodli jsme se ji radši nepoužívat a objednat čističe studní. Naštěstí jsme s sebou měli pár kanystrů s pitnou vodou, takže u nás brzy začalo platit ne sůl, ale voda nad zlato. Kluci, co přišli za pár dní studnu vyčistit, byli upřímně zděšení.

„Doufám, že jste to nepili?!“ no naštěstí ne, a proto jsme pořád ještě tu.

     Když jsme se přestěhovali o sto metrů dál, do našeho nového domu, s naivitou městského děvčete jsem se těšila, že teď už bude všechno super. Do chvíle, než mi manžel oznámil, že zrušil tu žádost na připojení k vodovodům a kanalizacím a tudíž budeme odkázáni na naše dvě studny, která jedna je u domu a druhá u výše zmíněné chaty hrůzy. 

     Rozbor vody ze studny dopadl skvěle, takže jsme pořídili vodárnu, filtry, UV lampu. Do sklepa přibyly další přístroje, které nikdy nevím na co jsou. Stojí hned vedle tří beček a asi 10 různých budíků a měřáků, které tvoří zase mě nikdy nepochopitelný systém topení a hurá, máme vodu.

     Nová domácnost se rozjela na plné obrátky, se vším luxusem. Pračka, myčka, sprcha, vana a ejhle, další problém se kterým jsme nepočítali... sucho... jednoho dne prostě došla voda. Stalo se to v parném létě, jak jinak.

      Teď už to poznám, ten zvuk, kdy to párkrát „zaškrdlá“ a konec, jsme bez vody. Od té doby se nám to stává pravidelně. Když moc peru, když si barvím vlasy nebo když jsme měli vši – museli jsme si pořád drhnout hlavy. Taky na Štědrý den. 

     Takže přečerpáváme z jedné studny do druhé. Občas v zimě zamrzne hadice, a to jsme nahraní. To pak hadici poléváme horkou vodou z konvice. A já zuřím, nadávám, kleju a balím si věci na cestu zpět do civilizace. Dávám ultimáta, že když voda nepoteče do zítřejšího poledne, vážně odjíždím. No, zatím to manžel ještě vždycky stihnul.