PODPATKY V HLÍNĚ SLAVÍ 1. NAROZENINY - MALÝ FINANČNÍK

Vítám vás moji drazí čtenáři,

     dnes je to přesně rok, co můj blog Podpatky v hlíně spatřil světlo světa. Začínala jsem články o naší rodině, o tom, jak jsme se přestěhovali z pohodlí města do nepohodlí vesnice. Dnes už můžu říct, že jsme celkem zabydlení, až na to, že nám občas dojde voda, netopí topení, nemáme schody na půdu  a na terasu čekám už druhý rok. Pro fyzičku je to tedy celkem dobré, když z francouzského okna musíte přeskočit lešení a potom doskákat po kamenech na zahradu, ale i tak. 

     Venkovanka ze mě asi nikdy nebude, a i když teď místo podpatků nosím převážně tenisky, do dřeváků mě nikdo nedostane. Taktéž bojkotuju pořízení ovcí, což je zbytku celé rodiny srdečně jedno, takže ve volbě ovce nebo já, jasně vedou ty ovce. Možná budu mít ale námět na článek typu:  Jak naše ovce běhaly po celé vesnici, nebo něco podobného. Takže uvidíme :)

     V současné době, se na blogu věnuji hlavně knihám a psaní o nich, což mě velmi baví, ale když máme ty narozeniny, rozhodla jsem se publikovat jeden starší článek, který jste ještě nečetli a který vás snad pobaví. Synek je už o rok starší, a tato záliba jej naštěstí už přešla. Teď ho zajímají sprostá slova a rozdíly mezi holčičkami a kluky. Tak nevím, jestli nebyly lepší ty prachy.

Moc vám děkuji za to, že stále čtete moje články :)

MALÝ FINANČNÍK     

     Tak představa, že můj milovaný synáček bude zubař a pěkně bude mamince opravovat na stará kolena zuby, asi definitivně bere za své v okamžiku, kdy dnes vidím svého šestiletého drahouška ukládat se ke spánku. Předtím musí udělat jednu pro něj důležitou věc, a to uložit si svoje úspory v řádu asi 900 korun + balík papírových ubrousků, ovšem s natištěnou stoeurovou bankovkou, které jsme koupili za 19 korun v Levných knihách, pěkně pod polštář, asi aby mu je někdo přes noc neukradl...

     Nevím, kde se v něm vzala tato posedlost penězi, po mě to určitě nemá, ale asi tuším, odkud vítr vane. Jeho nejoblíbenější postavou se nyní stal pan Krabs. Rodičům malých dětí nemusím představovat, pro ty neznalé, podnikatel, majitel bistra ze Sponge Boba, který nejvíc ze všeho miluje „prašulky“ a udělal by cokoliv, aby jich měl co nejvíc...

     Jeho nejoblíbenější hrou se nyní stalo: hrát si s penězi. Má je také pojmenované – stokoruna je Karlík, dvoustovka je Janíček. Také už ví, kdo je na dalších bankovkách, a na tisícovce je, jak mě poučil, prezident – Miloš Zeman... no ještě to tak!

     Takže když jsme byli na oslavě narozenin jeho kamarádky a náhodou se nudil, přiběhl za mnou a:

„Mamane, dej mi Karlíka!“ tak vytáhnu stovku a synáček má o zábavu postaráno.

Akorát jedna dospělá účastnice za mnou přišla s dotazem: „A proč si ten chlapeček pořád hraje s tou stovkou?“ tak jí říkám, „to nic, to je jen Karlík.“

     Jeho další zábavou je neustále něco přepočítávat a propočítávat. Například, kolik jídel sníme za rok a pak také počítá různě v obchodech. Minule počítal v Lídlu, až za mnou přišla jedna paní důchodkyně a vychrlila na mě:

   „No ne, podívejte na toho chlapce, to bude asi matematik, on pořád počítá.“ No, zrovna přepočítával nahlas mrazáky...

     Pak je tu jedna věc a tu tedy nevidím ráda. A to počítat, kolik mám v peněžence. Zjišťovat kolik jsem kde platila, za co a taky tyto stavy ohlašovat doma před manželem. Takže když mu například říkám, že bych potřebovala na nákup, chlapec zbystří a ihned zahlásí: „Ale mamane, vždyť máš v peněžence čtyři tisíce!“ Sakryš kluku !

     Ale přece jenom je mu jen šest, tak ty čísla ještě občas prohodí, takže naposledy v Jednotě hlásil prodavačce: „Mama má devatenáct tisíc!“ Nevím, kde to vzal, protože devatenáct tisíc pohromadě jsem naposledy viděla tak snad před dvěma lety. To už je ale marné vysvětlovat. Doma dostal potom přednášku o chování na veřejnosti, protože: „Drahý chlapečku, když něco řekneš, zejména v Jednotě, je to jako vyhlásit to rozhlasem.“

Korunu tomu ale nasadil na faře, kde si byly děti odpoledne hrát, a předtím měly pronést každý modlitbu.

     „Mamane a já jsem řekl, že abysme měli hodně peněz!“

     „No tak to mě potěš!“