DĚDINA - Petra Dvořáková

Autor: Petra Dvořáková

Obálka a grafická úprava: Lucie Zajíčková

Počet stran: 243

Rok vydání: 2018

Vydal: Host - vydavatelství, s.r.o.

Nebudu zastírat, že na Dědině mě v první řadě zaujala obálka, která mě vrátila do dětství k babičce na vesnici. Talíř s kytičkami asi všichni od babiček známe. Petra Dvořáková pro mě nebyla neznámým jménem. Dokonce mám od ní knihu Sítě, kterou jsem si pořídila loni, ale ještě jsem se k ní nedostala. Myslím, že bych to měla napravit, i když nevím, protože Dědina je tak specifická….

Tato knížka se odehrává ve vesnici na Vysočině a také je tomu uzpůsoben jazyk, jakým jsou příběhy vyprávěny. Jako první nás čeká Slovník - jsou zde vysvětleny výrazy, které jsou použity v knize a musím říct, že ačkoliv já pocházím z jižní Moravy, spoustu výrazů pro mě nebyla neznámých, také jsem je znala. Dále následuje Varování autorky, že kniha je psaná tímto specifickým stylem a tudíž  pro citlivé čtenáře, kteří trvají na spisovné češtině může být čtení této knihy velkým dobrodružstvím. Pro mě teda bylo, ale ne z toho důvodu, že bych trvala na spisovné češtině, ale právě, že jsem si užívala to nářečí, strašně mě bavilo a připadala jsem si, jako bych byla v té naší dědině, kde jsem trávívala téměř každé léto.

Dědina je rozdělena na čtyři kapitoly, kdy každá je o jiné rodině v této fiktivní dědině, jejíž jméno ani není v knize zmíněno, protože de facto není důležité, může se jednat o jakoukoliv dědinu. V rámci každé rodiny máme několik vypravěčů, takže můžeme stejnou situaci vidět i z několika pohledů, což je velmi zajímavé. Především je zajímavé, a to je asi cílem autorky, vidět, jak je život, přítomnost a minulost vnímána mezi generacemi.  Co je důležité pro rodiče, už není tak zásadní pro jejich děti nebo vnuky. Jaké mají priority matky, hospodyně, jejich děti, ale i třeba jsou zde ukázány vztahy mezi manželi, hodně se tu řeší vztah tchýně - snacha. Všechny kapitoly jsou propleteny postavami z dědiny, které v jedné kapitole hrají třeba hlavní roli, v druhé se jen mihnou. Zpočátku se mi trochu se mi pletla jména, ale pro daný příběh mi to nepřišlo tak úplně důležité.

Děj se odehrává, tipnula bych si, koncem 90. let minulého století a je zde jasně vidět, že některé věci, křivdy a události neodnese čas a nejsou a nebudou zapomenuty převážně starší generací.

“Haló, Marto?” votevřu do kuchyně.

“Babí,” vrhá se ke mě Jiříček. U stolu vyškrabuje kelimek vod jogurtu. Marta sedí ve vobyváku, hraje televiza, a tak mě neslyší. Eště se ani z práce nepřevlikla. Chodi jen do továrny, ale vlasy má načesaný, jak dyby šla nekam na bál. A zmalovaná jak plakát. A ty nalepený nehty, dyť s tym ani nádobí vopláchnout nemuže. Všimne si mě teprve, až ji stojím skoro za prdelou. Takhle vodpoledne se jen tak válet u seriálu, že ju není hamba, napadne mě, ale rači držim hubu. Kdepak, tydle mladý nemají rády, dyž jim člověk něco řekne. Každá vyprdne děcko, vozí se po dědině s kočárem jak nějaká matróna a myslí si, že je buhví co. Přitom vrhnout mlady zvladne každá krava, to z ní dobrou mamu eště neudělá. Dyby si aspoň k tý televizi vzala žehlení! Potom zas přide Franta s košem prádla, esli bych to nevyžehlila, že Marta toho má moc. Ale todle tady v dědině nemám jen já sama. Vod Heluny Vavirkovy snacha, ta Věruna, to je to samý.

Dědina mě do sebe naprosto vtáhla a já jsem si čtení strašně užívala. Bavilo mě to nářečí, chvilkama jsem se musela smát a i třeba číst některé pasáže nahlas. Dostala jsem se zpět do svého dětství, kdy jsme každé ráno chodily s babičkou do Jednoty na nákup a přesně jako v knížce se tam probíraly novinky, co kde a s kým. Sousedské vztahy, ty přátelské, ale i závist, která asi byla je a vždycky bude. Prostě strašně mě to bavilo a přečetla jsem Dědinu za necelé tři dny. Všechny příběhy a situace působily reálně, věřila jsem autorce každé slovo. Myslím, že život a vztahy na dědině dost dobře vystihla.

Na druhou stranu ale musím říct, že toto není knížka ve stylu Slunce seno, ale pod povrchem z ní sálá i smutek a možná i trošku beznaděj, právě díky tomu, jaké jsou vztahy v rodinách a i ve společnosti a jak spolu lidé, hlavně ti nejbližší nedokáží mluvit o tom, co je tíží a trápí.

Každopádně Dědinu vřele doporučuji a já ji řadím k nejlepším knihám, co jsem letos přečetla a proto ji hodnotím 100 %

ANOTACE