PODBRDSKÉ ŽENY

ledna 06, 2019

AUTOR: Jana Poncarová

POČET STRAN: 444

ROK VYDÁNÍ: 2018

NAKLADATELSTVÍ: Motto

TŘI ŽENY. TŘI GENERACE. JEDNO MÍSTO.

Na tuhle knihu jsem narazila náhodou, když jsem dělala objednávku z Knižního klubu. Zaujala mě tím, že se jedná o rodinnou ságu, které miluju a tak jsem si ji objednala. A musím říct, že jsem udělala moc dobře. Už dlouho mě knížka nechytla tak, že se těšíte, až budete mít chviličku, abyste už honem zase byla se svými hrdiny nebo hrdinkami. A ten pocit, když chcete číst pořád dál, ale zároveň nechcete, aby byl konec. A to jsou Podbrdské ženy…

Román se odehrává na české vesnici v podhůří Brd a začíná krátce po první světové válce. Mírek je téměř ještě dítě, když mu při porodu jeho sestry zemře maminka a rodina zůstává s věčně mrzutým otcem. Po letech na statek přivádí svoji mladou ženu Emilku. Pro Emilku je dům i chladné až nenávistné vztahy v rodině velikým šokem, protože sama vyrůstala ve zcela jiném prostředí.

Třetí ženou Mírkova života je jeho dcera Jana, se kterou zůstává až do své smrti a která je velmi ovlivněna nemocí a následnou nepřítomností své matky.

Ústředním motivem knihy jsou ženy. Jejich těžký život a nemožnost změny. Mají své touhy, které jsou ale pohřbeny jak situací ve společnosti, válkou, komunistickým režimem, tak i pocitem zodpovědnosti k rodině, statku. Očekáváním obětovat svůj život jiným nebo také vážnou nemocí.

“Myslíš, že jsi mohla odejít s tím vojákem. Jak se jmenoval?”

“Johny,” šeptla Emilka.

“Vždyť víš, žes nemohla. Mirečka bys tady přece nemohla nechat.”

Emilka přikývla. “Vím, že nemohla. Někdy si o tom jenom tak sním. Že žiju jiný život. Že nemusím nést tu nůši naloženou kamením, která mi ohýbá záda. Teď, tady v lese, když je kolem tolik svěžího vzduchu, bych tu nůši vzala a vysypala a začala z těch kamenů stavět něco nového, hezkého.”

Poslední ženou této rodiny je Johanka, dcera Jany, která se jako první snaží vymanit z tohoto bludného kruhu a tím zachránit všechny podbrdské ženy.

I když jsou Podbrdské ženy docela smutným čtením, protože z jejich životů čiší beznaděj a strach, moc jsem si její čtení užívala. Úplně mě pohltila tak, jako už dlouho žádná knížka ne.

Nenašla jsem ani jediné hluché místo, děj krásně “odsýpal” a už se jen těším na další knížku Jany Poncarové. A abych si zkrátila čekání, objednala jsem si dvě její dílka v elektronické podobě...